Autor: Zdeněk Kalvach

1) Na rozdíl od krátkodobých kalamit (např. povodní) jsou onemocnění a epidemie typu COVID-19 vleklé záležitosti. Mimořádná i jiná opatření tedy nejsou „dočasná“ v horizontu týdnů, ale přenastavují poměry, vztahy a způsoby jednání dlouhodobě, mnohdy nevratně. Mohou tak uvolnit prostor horším hrozbám a škodám, než jaké představuje COVID-19 či v budoucnu jiná virová epidemie. Tím důležitější je ucelené posouzení rizik a dopadů přijímaných opatření – nemůže a nesmí jít o pohled z jednoho úhlu, jedné skupiny odborníků. COVID je nejen virová nákaza, ale také závažný psychosociální patogen.

2) Vleklá restriktivní opatření mají zcela mimořádný dopad na vzdělanost, sociální a pracovní návyky u dětí zvláště v prvních ročnících základních škol, ale také u přestupových ročníků. Ukazuje se, že distanční výuka, jako každá metoda, má i velké problémy a nenahrazuje tradiční model školní docházky – zvláště když „škola“ není „fabrika na znalosti“ (ty lze slušně nasypat i distančně), ale proces socializace, dosahování lidskosti a snižování sociálních rozdílů. Dlouhodobé restrikce vzdělávacího a výchovného procesu by tedy musely být podloženy mimořádně průkaznými důvody – rozhodně vážnějšími, než jaké nyní přinesl COVID-19, což ještě nebylo zřejmé na jaře, ale je zjevné nyní.

3) Zdraví, zdravím podmíněná kvalita života i příčiny úmrtí nemají jen biologický rozměr „tělesných“ onemocnění, mají též rozměry duševní, sociálně ekonomické či exsistenciální. Člověka lze zahubit stejně virovou nákazou jako navozením úzkosti a deprese, vyloučením ze společnosti, zpřetrháním vztahů, sociálním úpadkem, zbídačením, ztrátou životního smyslu. Nejen COVID, ale neméně protikovidová opatření vnesla do společnosti strach, závažná omezení, ohrožení mezigeneračních vztahů i další zmíněná rizika. Problém nestojí (jak se někdy zcestně naznačuje) tak, zda normalizaci společensko ekonomického života obětujeme životy ohrožených lidí, ale jak minimalizujeme celkový počet úmrtí, ztráty na životech ze všech souvisejících příčin.

4) Od počátku epidemie se akcentuje vztah ke starším dospělým lidem ve věku 65+. Z obecného faktu, že od zhruba 35-40 let se v závislosti na věku zvyšuje závažnost, komplikovanost, úmrtnost nejrůznějších onemocnění, úrazů, zdravotnických výkonů i zátěží (stresů) obecně se odvodily různé formy „zvláštního přístupu“ nad určitý věk (uplatnil se věk 65 let). Znovu a znovu se objevují návrhy na různá plošná, věkově skupinová opatření – jednou domněle ochranná, jindy zjevně diskriminační – i realizace těchto návrhů, a to bez ohledu na fakt, že většina starších lidí tato opatření nepotřebuje, je jimi poškozována, onemocnění COVID-19 překonává obdobně jako většina lidí mladších. Dochází k nebezpečné věkové segregaci, diskriminaci a ke vzbuzení mylného zdání, že starší lidé jsou obecně „neduživí“, nevýkonní, nepřínosní, že vůči nim lze postupovat jinak než vůči většinové společnosti. To je v rozporu s požadavkem, aby každý člověk (bez ohledu na rasu, gender, vyznání, věk, atd.) byl posuzován individuálně jako jedinec. Jinak se v obecném povědomí otevře cesta k hrozivým důsledkům. Upozorňujeme např. na velmi dobře formulované německé eticko právní stanovisko z letošního roku k medicínskému postupu při vyčerpání vzácných zdrojů, např. kapacit intenzivní péče. Jasně požaduje nezbytnost individuálního posouzení potřeb konkrétního člověka a odmítá jako zcela nepřijatelné skupinové přístupy na základě např. věku, genderu, ale také základní choroby, kterou mohou být lidé např. (i mylným) záznamem ve stále rozsáhlejších zdravotnických registrech kompromitováni. Braňme se cílevědomě věkové segregaci a diskriminaci, která k nám může vstoupit v „rouchu pozitivní ochrany“.  

5) Vleklá epidemie COVID-19 jako každý dlouhodobý proces prochází různými stádii a fázemi. Nejde o stále stejnou „epidemii COVID-19“, ale o její konkrétní fáze lišící se např. rozsahem nákazy, úrovní populační imunity, „agresivitou“ virů, připraveností společenských systémů atd. Tomu by měla odpovídat i přijímaná opatření. Pokud jsou uplatňovaná např. pozdě, takže spadají již do jiné fáze, do jiné situace, stávají se neúčelná či dokonce nebezpečná. Tak je tomu např. s frekventním testováním protilátek či antigenů. Kromě jiných výhrad jde o to, že na jaře, kdy byl výskyt onemocnění sporadický, mělo smysl se snažit rozsáhlým testováním a izolováním eliminovat zdroje nákazy a zabránit jejímu šíření a proniknutí do rizikových zařízení pro vysoce oslabené lidi. Pokud se do podzimu stala nákaza komunitní, široce rozšířenou, a současně se ukázalo, že v ohrožených zařízeních není tak nebezpečná, jak se zdálo, ztrácí tato strategie opodstatnění.

6) Vypjatá situace s masivním mediálním pokrytím logicky vede k řadě vystoupení a prohlášení, mnohdy vzájemně protichůdných. Velmi apelujeme sami na sebe i na všechny své kolegy, leckdy letité přátele jen nyní s rozdílnými názory na COVID-19: „kroťme své vášně, svá nadšení i opojení ze světel kamer“, buďme uvážliví a berme ohled na dopady našich proklamací, kterými se často snažíme více „porazit oponenty“ a pohladit své ego, než prospět lidem, společnosti, hledání optimálního postupu v neujasněné situaci. Všude ve světě jsou protichůdné názorové tábory reprezentované věhlasnými jmény – hledejme mezi sebou shodu na středových postupech, argumentujme pokorně ze svého úhlu pohledu, nikoliv z pozice jediné úplné „Pravdy“, vyjadřujme pochybnosti, požadujme podklady a vysvětlení, ale omezme kategorické apely na základě pouhých domněnek či dílčích spekulací. Buďme lidští a psychoterapeutičtí, nikoliv psychotraumatizující vůči široké veřejnosti, kterou naše vize (jakkoliv se zhusta nenaplní) i názorové rozpory děsí a znejišťují.

7) Kritické myšlení a svobodná diskuse, tyto zásadní výhody a zbraně naší civilizace, vyžadují spolehlivé údaje, „tvrdá data“, nikoliv „idoly“, interpretace, rozvinuté narativy. Naléhavě upozorňujeme a žádáme o nápravu: ani vysoce kvalifikovaným, nezpochybnitelně seriozním odborníkům či uskupením se od počátku epidemie nedaří získat základní zdrojová data, aby bylo možné vědecky pracovat na korektivech, alternativních scénářích, vědecky diskutovat apod. Nedaří se ani uplatnit návrhy na upřesnění některých pojmů, jejichž matení vytváří zavádějící obraz skutečnosti. Zvláště je nutné odlišit bezpříznakové nákazy virem SARS-COV (většina případů), lehké půběhy bez závažných objektivních nálezů rtg anebo laboratorních, středně těžké průběhy s pozitivními nálezy, které ale bez ohledu na to, zda jsou ošetřovány doma (případně v pobytovém zařízení) nebo krátce v nemocnici nevyžadují invazivní péči, těžké průběhy vyžadující invazivní postupy. Právě tak je třeba alespoň zhruba, orientačně odlišovat případná úmrtí „na COVID“ od úmrtí „s COVIDEM“ (např. na cévní mozkovou příhodu, akutní srdeční infarkt, závažný úraz, v terminálním stádiu orgánových selhání apod.). Zatím trvá monopol dat a interpretací, před kterým naléhavě varujeme.

8) Řešení závažných problémů, k nimž epidemie COVID-19 nesporně patří, vyžaduje ucelená provázaná řešení, kvalitní logistiku. Jinak může dojít v dobré víře k narůstání problémů. Upozorňujeme v této souvislosti např. na mimořádná opatření nařizující frekventní testování klientů i zaměstnanců v pobytových zařízeních sociálních služeb, aniž by byly domyšleny metodologie provádění či řešení situace, pokud by byl v řadě zařízení uveden do karantény kritický počet zaměstnanců, za něž neexistuje náhrada.  Opomenuto v takové situaci bylo např. umožnění práce bezpříznakových lidí při použití dostatečných osobních ochranných pomůcek – jinak hrozí „exekutivou navozený kolaps systému“.

9) Podobně neuvědomovaně nedomyšlená se jeví opatření prolamující právní, respektive lidskoprávní záruky. Doporučujeme, aby u všech mimořádných i dalších opatření byl tento aspekt obligátně posuzován (obdobně jako se u legislativních návrhů posuzují ekonomické, ekologické či genderové dopady), aby ani nedostatečně obezřetnou formulací nedošlo k pootevření vrátek pro manipulace a diskriminace. Součástí lidskoprávní obezřetnosti by měla být preference doporučení před nařízeními, respektování zodpovědnostní subsidiarity, např. v pobytových zařízeních sociálních služeb, jejichž ředitelé většinou prokázali nejen zodpovědnost, ale také realističtější znalost poměrů a větší akceschopnost než centrální orgány, a také respektování svobodné vůle včetně zodpovědnosti za chybná rozhodnutí (např. v souvislosti s omezováním pohybu u tzv. rizikových skupin obyvatel). Upozorňujeme např. na „dobře myšlené, ale protiprávní“ časté omezení pohybu obyvatel v domech s pečovatelskou službou (DPS). Apelujeme na jasné zachování dominance etických a právních norem nad biologickým řízením společnosti.

10) Při všech humanitárních katastrofách je cílem nejen zachránit životy, ale také zachovat společenskou infrastrukturu, hodnotový a společenský systém. To se týká v našem případě a se zvláštním důrazem na normální vývoj dětí zachování rodinného fungování, mezigenerační komunikace a podpory, vzdělávacího a výchovného systému, ale také kulturního, tělovýchovně sportovního a spirituálního života a jistě také ekonomického fungování s důrazem nejen na hrubý domácí produkt a celkovou zaměstnanost, ale neméně též na existence a komunitní význam malých firem a živností.

Pokusme se překlopit společenskou realitu ČR (nejen) v době COVID-19 od strachu a bojů znesvářených protistran k hledání kompromisního konsenzu a dlouhodobě neudržitelný systém restrikcí, zákazů a nařízení motivovaných biologicky k udržitelnému systému sociálně kulturního prospívání na základě umírněných, lidsky i společensky citlivých opatření k minimalizaci úmrtí cestou kriticky uvážlivé informovanosti a doporučení. Jinak to bez závažných lidských i společenských ztrát nezvládneme.